Tohle je můj první článek na tomto blogu. A doufám, že né poslední. Ani nevím co mě to napadlo, začít blogovat. Nikdy jsem neměla potřebu sdělovat lidem svoje pocity a dojmy, nikdy jsem neříkala co právě teď cítím. Ten kvůli komu jsem to začla říkat, to už mně neříká. Nikdy jsem nikomu neříkala co dneska se mi stalo, kde jsem byla koho jsem potkala, asi pro to, že jsem nikdy nic zajímavého neprožila. Aspo'ň mě to tak nepřišlo. Až některé osoby natrefí na tento blog, první co řeknou: "jak tahle holka mohla udělat maturitu, vždyť ani neumí česky", ale víte co? mě je to jedno. Spousta lidí neumí gramatiku. To, že jsem začla psát na tom se jistě podepsalo to, že za posledních 10 měsíců se mi toho stalo tolik zajímavého a neočekávaného, že by to jeden nečekal. Postupně budu vyprávět co tak úžasného a nečekaného se mi stalo. Tedy možná. S jistotou můžu říci, že jen tak někomu se tohle nestane.
Každý člověk potřebuje jednou za čas někoho, komu se může vyplakat na rameno. Já nikoho takového nemám. To není tak přesné mám, svou sestru, ale já nejsem ten typ člověka, co někomu brečí na rameno. Vždycky bylo pro mě jednodušší skrývat city a emoce. Měla jsem potřebu být ta silná holka co nikdy nebrečí. Mnohokrát to nebylo jednoduché, ale vždycky mi to přišlo snadnější než brečet. Pro mě pláč znamenal slabost a asi pořád znamená, jenž už se na to dívám jinak, jinýma očima. Očima zamilováne slečny či ženy, která už své emoce nezvládá. Už nejsem ta silná holka co nebrečí. Brečím, ale málo a ty záporné emoc raději moc nevypouštím. Asi pro to jsem začla psát, protože se potřebuju vypovídat a co si budeme povídat psycholog je drahý. Teda aspoň pro mě já jsem totiž za minulý měsíc utratila 11 000 Kč, nevím za co nevím kde. To je jedna z mých špatných vlastností - shopoholig. A tu jsem měla dneska uvést u pohovoru, který jsem absolvovala. Doufám, že úspěšně. Uvidíme v pondělí.
A to by na začátek stačilo. První z prvních!